Úrok ze zadržovaného odpočtu DPH: verdikt NSS uzavřel další kapitolu
Nejvyšší správní soud (NSS) v nedávném rozsudku rozhodl, že zákonem určená sazba úroku za zadržovaný odpočet DPH za období let 2017 až 2020 byla v souladu s evropským právem. Zhatil tak naději mnoha daňových poplatníků, kteří věřili, že po sérii příznivých rozhodnutí v této oblasti získají i za období let 2017 až 2020 sazbu ve výši repo sazby ČNB navýšené o 14 procentních bodů, nikoli pouze o dva body.
Historie úroku ze zadržovaného odpočtu
Úrok ze zadržovaného daňového odpočtu se v daňovém řádu objevil až v roce 2015, poté co NSS v případu Kordárna (7 Aps 3/2013) shledal, že je jeho absence v rozporu s unijní právní úpravou. Vzniklou mezeru v právu vyplnil úrokem z vratitelného přeplatku ve výši 14 % + repo sazba ČNB.
Na hrozbu vysokých nákladů pro státní kasu v podobě žalob zareagoval zákonodárce tak, že úrok v roce 2015 do daňového řádu zavedl. Nikoliv však v sazbě odpovídající rozsudku Kordárna, ale ve výši 1 % + repo sazba ČNB, tedy nižší o 13 procentních bodů. Podle daňových subjektů, kterým finanční úřad odpočty zadržoval, to bylo nedostatečné. Posouzení bylo opět na NSS, který se ve věci EP Energy Trading (1 Afs 445/2019-47) vyjádřil tak, že tato úprava není v souladu s unijním právem. Nová sazba byla příliš nízká na to, aby kompenzovala náklady, které musí daňový subjekt vynaložit na půjčku pokrývající výpadek v cash flow. Namísto této sazby tak NSS opět přiznal sazbu úroku z vratitelného přeplatku ve výši 14 % + repo sazba ČNB.
V reakci na judikáty a četné připomínky veřejnosti zákonodárce od 1. července 2017 sazbu zvýšil na 2 % + repo sazba. Tato sazba platila až do 1. ledna 2021, kdy došlo k její změně potřetí. Aktuálně je sazba stanovena jako polovina úroku z prodlení, tedy polovina z 8 % + repo sazba ČNB.
Poslední dílek skládačky?
Mnoho daňových subjektů nepovažovalo za správný ani úrok ve výši 2 % + repo sazba ČNB aplikovaný v období od 1. července 2017 do konce roku 2020, a proto se s finanční správou soudilo. Jeden z těchto sporů se aktuálně dostal až před NSS (sp. zn. 8 Afs 274/2022). Daňový subjekt tvrdil, že tato sazba nepokrývala náklady, které by musel vynaložit na půjčku odpovídající nevrácenému odpočtu DPH. S tímto názorem nesouhlasil správce daně, jenž se proto po prohraném soudním řízení u Krajského soudu v Brně obrátil na NSS.
NSS v posuzovaném případě uzavřel, že úrok odpovídající 2 % + repo sazbě ČNB byl v období let 2017 až 2020 dostatečný k pokrytí úrokových nákladů na úvěry, které by si musel daňový subjekt vzít. Soud totiž porovnal sazby úvěrů poskytovaných nefinančním subjektům se zákonnou sazbou úroku a dospěl k názoru, že se významně nelišily. Výsledná sazba tak kopírovala vývoj sazeb u úvěrů a blížila se také sazbám u kontokorentů, revolvingových úvěrů a pohledávek z kreditních karet. Zároveň NSS uzavřel, že jakkoliv se může zdát rozdíl mezi původní sazbou navýšenou o 1 % a novou sazbou navýšenou o 2 % relativně malý, nízká hodnota repo sazby ČNB způsobila, že zákonná výše úroku v období od ledna 2015 do června 2017 ve výši 1,05 % nedosahovala sazeb u úvěrů (tehdy průměrně 2-2,5 %). Naopak úrokovým sazbám u úvěrů v období od července 2017 do prosince 2020 zákonem stanovená sazba 2 % + repo odpovídala.
NSS také porovnal úrok ze zadržovaného odpočtu s dalšími typy úroků v daňovém řádu. Dospěl však k závěru, že se jiné typy úroku od úroku ze zadržovaného odpočtu liší především sankční složkou. Ani u úroku z posečkané částky, kde sankční složka není výrazná, však soud nakonec podobnost neshledal, a to hlavně z důvodu odlišného cíle. V případě úroku z odpočtu je cílem paušalizovat náhradu škody, zatímco u úroku z posečkání takový záměr chybí. NSS proto uzavřel, že zákonodárcem zvolená výše sazby v roce 2017 je v pořádku.